Vendula N.

Vendula je studentkou psychologie, která má bohaté zkušenosti s hlídáním dětí všech věkových kategorií od miminek až po školáky. K dětem má velmi blízko díky své početné rodině a péči o dva synovce. Již od sedmnácti let působila jako au pair ve Švýcarsku, Rakousku a Španělsku, kde se starala například o osmnáctiměsíční trojčata, pětiletého chlapce nebo sourozence různého věku. Zkušenosti má také s nočním hlídáním, péčí o hyperaktivní dítě i o děti s nemocí motýlích křídel. Při hlídání se vždy zaměřuje na potřeby, zájmy a individuální tempo dítěte. Dbá na zachování zavedené rutiny, stravovacích návyků i případných alergií. Nejraději kombinuje klidové a aktivní činnosti a snaží se dětem vytvořit bezpečné a příjemné prostředí.

Úklid domácností je pro Vendulu v současnosti prioritou a věnuje se mu již čtyři roky. Začínala v Ostravě a postupně si vybudovala stálou klientelu několika rodin, se kterými vždy našla společnou řeč. Úklid ji baví, práce jí rychle utíká a zakládá si na pečlivosti i spolehlivosti, o čemž svědčí velmi pozitivní zpětná vazba od klientů. Pracuje výhradně v domácnostech a vždy se předem domlouvá na rozsahu i předpokládané délce úklidu. Využívá prostředky, které má rodina k dispozici. Aktuálně pravidelně uklízí ve třech domácnostech. Vendula působí mimořádně sympaticky, přirozeně a důvěryhodně. Je z ní cítit klidná, milá a pozitivní energie.

Jak Vendula zvládá každodenní situace

Máte poprvé hlídat Aničku z Prahy, které je čerstvých pět let. Anička už rok chodí do školky a její maminka s tatínkem si nyní potřebují vydechnout a vyjet si na celou sobotu na společný výlet ve dvou. O Aničce víte, že ji ještě nehlídala jiná teta než maminčina sestra, že u knížky moc dlouho nevydrží a nejvíce ji baví jakýkoliv pohyb. Maminka s tatínkem nebudou mít speciální požadavky na denní harmonogram, nechávají jej čistě ve vaší kompetenci. Jak bude vaše společná sobota vypadat?

S Aničkou bych naplánovala den hlavně aktivně, aby měla dost pohybu, střídaly se činnosti a neměla prostor se nudit nebo stýskat po rodičích. Protože mě ještě nezná a mimo rodinu ji zatím nikdo moc nehlídal, začala bych klidně a bezpečně, aby si na mě postupně zvykla. Ráno bych přišla s předstihem, aby rodiče neodjížděli ve spěchu. Nechala bych Aničku ukázat mi její pokoj, oblíbené hračky nebo třeba plyšáka. Děti v tomhle věku rády „provádějí“ dospělého svým světem a pomáhá to navázat vztah. Zároveň bych jí jednoduše vysvětlila, co nás během dne čeká a že se maminka s tatínkem večer vrátí. Po snídani bych zvolila nějakou pohybovou aktivitu venku - třeba hřiště, procházku s úkoly, honičku, překážkovou dráhu nebo výlet do parku. Snažila bych se být hodně zapojená do hry, ne jen „dohlížet“. Kolem poledne bych zařadila oběd a potom klidnější část dne. Když Aničku nebaví dlouho knížky, zkusila bych krátké tvoření, stavění lega, modelínu nebo společnou hru na něco, co si sama vybere. Pokud je zvyklá po obědě odpočívat, nechala bych jí chvíli klid...nemusí nutně spát, ale mít možnost zpomalit. Odpoledne bych znovu šla spíš aktivním směrem. Mohly bychom jít na jiné hřiště, jezdit na odrážedle nebo koloběžce, pouštět bubliny, hrát míčové hry nebo třeba udělat doma taneční soutěž. Důležité by pro mě bylo střídat aktivity po kratších úsecích, protože děti v jejím věku často rychle mění pozornost. Během dne bych také dbala na pravidelné pití a jídlo, pozitivní komunikaci, jasné a jednoduché pravidla, pochvalu a podporu a pocit bezpečí a kontroly. Kdyby přišel smutek po rodičích, nesnažila bych se ho shodit („vždyť se nic neděje“), ale spíš bych ji uklidnila, připomněla, kdy se vrátí, a odvedla pozornost k další činnosti. Večer bych den zakončila klidnějším programem - například kreslením, krátkou pohádkou nebo povídáním o tom, co se jí během dne nejvíc líbilo. Když by se rodiče vrátili, stručně bych jim řekla, jak den probíhal, co Aničku bavilo a jak vše zvládla.

S Aničkou jste na písku a kromě dovádění na průlezkách také stavíte bábovky. Anička poklidně sedí a z postavených bábovek se snaží připravit hotové cukrářské potěšení. Zrovna má v ruce sítko, kterým „cukruje“ bábovku. Přijde k ní holčička asi ve stejném věku, vezme jí sítko z ruky a hodlá si s ním hrát sama. Anička je nešťastná a natahuje, že bude plakat. Jak situaci vyřešíte?

Zůstala bych klidná a šla hned k dětem, aby Anička cítila, že v situaci není sama. Nejdřív bych reagovala na její emoce a řekla třeba: „Aničko, vidím, že tě to mrzí, protože sis se sítkem hrála.“ Tím bych jí dala najevo, že její pocity chápu a beru vážně. Potom bych se obrátila na druhou holčičku a klidně jí vysvětlila, že když si chce půjčit hračku, měla by se nejdřív zeptat. Nesnažila bych se ji kárat nebo zahanbit, protože děti v tomto věku se teprve učí, jak podobné situace řešit. Spíš bych je vedla k tomu, aby se domluvily. Navrhla bych například, že Anička ještě dokončí bábovku a potom sítko půjčí, nebo že si mohou hrát spolu. Pokud by holčička sítko nechtěla vrátit, zasáhla bych klidně, ale jasně, a sítko bych Aničce vrátila, protože si s ním hrála první. Důležité by pro mě bylo, aby Anička cítila podporu a bezpečí, ale zároveň aby se obě děti učily komunikovat a řešit konflikt bez hádky nebo křiku.

S rodiči jste byla domluvená, že dorazí večer před uspáváním malé Aničky. Půl hodinky před tím, než mají dorazit, vám volá zoufalá maminka, že stojí na dálnici v koloně a že určitě nestihnou přijet na čas. Zpoždění budou mít veliké a není nikdo, kdo by je mohl zaskočit. Anička je z celodenního řádění již unavená a ptá se po rodičích. Co budete dělat?

V první chvíli bych se snažila zachovat klid, protože děti velmi rychle vycítí nervozitu dospělého. Maminku bych ujistila, že situaci zvládneme a že mi potom jen dá vědět přibližný čas příjezdu. Nechtěla bych, aby cítila ještě větší stres nebo výčitky. U Aničky bych mluvila pravdivě, ale jednoduše a klidně. Řekla bych jí, že maminka s tatínkem uvízli v koloně a přijedou trochu později, ale určitě dorazí. Neslibovala bych přesný čas, pokud ho nevím, aby neztratila důvěru. Zároveň bych ji ujistila, že jsem s ní a že společně všechno zvládneme. Protože už bude unavená, snažila bych se atmosféru co nejvíc zklidnit. Vybrala bych nějakou klidnou činnost, třeba kreslení, povídání nebo krátkou pohádku. Důležité by bylo odvést její pozornost od čekání a vytvořit pocit bezpečí a pohody. Pokud by byla smutná nebo plačtivá, nechala bych jí prostor emoce projevit a nesnažila bych se je zlehčovat. Kdyby rodiče měli opravdu velké zpoždění, připravila bych Aničku normálně na spaní podle toho, jak je zvyklá. Pomohla bych jí s hygienou, převlečením do pyžama a uspáváním. Snažila bych se co nejvíc držet běžného režimu, protože ten dětem v nejisté situaci pomáhá. Pokud by chtěla, mohla by si třeba nechat u sebe oblíbeného plyšáka nebo bych jí připomněla, že rodiče uvidí hned ráno, kdyby přijeli až pozdě večer. Hlavním cílem by pro mě bylo, aby Anička cítila klid, jistotu a bezpečí i ve chvíli, kdy se situace nevyvíjí podle plánu.