Jak u dětí probudit lásku k pohybu? Nejlepší pohybové aktivity

Každé dítě je naprostý unikát a originál a s tím člověk, který pracuje s dětmi, prostě musí počítat. Myslím, že je velmi důležité chtít děti poznat, věnovat jim pozornost a chválit je v jejich pokrocích. Nemůžu být trenér nebo učitel, na kterém děti poznají, že mě nezajímá a chtít po nich tvořit si lásku k pohybu. Bohužel, takhle to nefunguje.

Je potřeba chválit každé jedno dítě i za jakoukoliv drobnost. Děláte kotoul, ale nejde všem? Najděte si něco, za co je pochválíte, nějakou malou změnu oproti minulé hodině. Stoupnul sis na žíněnku a minule ne? Super! Schoval jsi bradu ale minule ne? Výborně! Uděláš kotoul úplně sám? Paráda! Dejte si s nimi na konci hodiny placáka a dejte dětem zpětnou vazbu. 

Z doporučení zdravotnických organizací vychází, že by se děti měly věnovat zejména dvěma typům fyzické aktivity. Jde o:

💓 Aerobní aktivity neboli “kardio” – zlepšují vytrvalost, posilují srdce a spalují více energie.

💪 Posilovací aktivity – posilují svaly a kosti, mohou pomoci lepšímu držení těla a podporují rozvoj síly.

Děti musí pohyb bavit. To je dle mého názoru základní stavební kámen při budování lásky k pohybu. Ve chvíli, kdy se u dětí z pohybu vytratí hravost a zábava a nasadí se dril, děti přestane pohyb bavit. Samozřejmě to není pravidlo vždy. Ale ve většině případů tomu tak je. 

Nemyslím si, že při budování kladného vztahu k pohybu je nutným prvkem soutěživost. Můžu ji přidat – “kdo nasbírá nejvíce…”, “kdo udělá tohle, vyhrává…” – ale při konečném zhodnocení aktivit nevyzdvihuju vítěze.

Zároveň se snažím dělat aktivity, ve kterých mohou uspět všichni. Respektive tak moc různorodé aktivity, aby děti zažily úspěch z pohybu. Opět to přináší kladné vnitřní prožitky a tím pádem opět budujeme pozitivní vztah k pohybu. 

Pak je možnost strhávat na sebe tímto způsobem pozornost, což většinou znamená nějaký větší problém. V tomto případě je opravdu potřeba si s dítětem sednout a promluvit si, případně i s rodičem.

Konkrétní příklad z praxe – jedna holčička mi na odpoledním kroužku nechtěla dělat různé věci, ani ještě pomalu nevěděla, co budeme dělat, a už to dělat nechtěla nebo si vymýšlela, že musí jít domů dřív. Dělo se to ve vlnách, třikrát všechno v pořádku a počtvrté ne. Aktuálně jsme to vždy nějak vyřešily a nakonec cvičila. Pak jsem přišla na to, že jí maminka slíbila, že se na ni přijde podívat. Maminka jí to ale slíbila v září a on už byl únor. 

Pokud vedu nějaký kroužek nebo hodinu tělesné výchovy, chci, aby se děti na tu moji “vyučovací jednotku” těšily – na to, jaké hry přinesu a co vůbec budeme dělat. Největším mým úkolem je děti zaujmout.

Děti si nechtějí stoupnout naproti sobě a 100x si hodit míč bez toho, aby jim spadl. Ale ve chvíli, kdy z toho udělám hru – například úplně jednoduše: “Kolikrát si zvládneš přehodit míč, aniž by ti spadl?” nebo rozmístit různé věci na sbírání a dát dvě jednoduchá pravidla: “S míčem se nesmíš hýbat.” a “Pokud míč chytíš, vezmi si jednu věc.”

Najednou to není “jen” chytání a házení, je do jednoduchého cvičení přidaný prvek výzvy a hravosti a děti to budou vnímat úplně jinak. 

Je samozřejmě možnost, že se strhne lavina komentářů “já to nechci dělat!”, “já taky ne”, “ani já ne!” atd. V tom případě aktivity zastavím a promluvím si s dětmi, co se děje a proč nechtějí. Pokud vám věří, řeknou vám to a můžete s tím okamžitě pracovat. Pokud neví, protože to neznají, pak to jednoduše vyzkouší a uvidí.

Zaprvé je potřeba vybudovat si s dětmi důvěru. Na tom vše stojí – když mám důvěru, respekt a dítě ví, že se mi může svěřit. Danou aktivitu, kterou dělat nechce, v tu chvíli nedělá. Dostane jinou funkci (chystání pomůcek, trenér/rozhodčí se mnou) nebo si na chvíli sedne. 

Využiji pak čas, kdy se jdou děti třeba napít a pokud ta důvěra tam je, dítě mi důvod řekne. Někdy je to typ aktivity, někdy jsou to charaktery ve hře.

Konkrétně některé děti nemají rády, když je někdo chytá. V takovém případě ho určím chytačem, oživuje ostatní hráče nebo mi pomáhá chystat něco dalšího. Někdo má strach třeba z vlka (hra “Na vlky a ovce”). Vymyslím jiný charakter a najednou dítě hraje. 

Pak samozřejmě existují i děti, které nemají náladu nebo zrovna nemají svůj den. Občas tyto děti stačí posadit, ony zjistí, že ostatní si hrají a baví se u toho a po chvíli chtějí také.